Do třídy se mnou chodila krásná holka, blondýnka s dlouhými vlasy, Blanka se jmenovala. Líbila se mi a chtěl jsem jí být na blízku, chtěl jsem jí nějak zaujmout. Všichni kluci machrovali před holkama, sportovali, hráli fotbal. Já jsem na sport nebyl, ale zjistil jsem, že ta holka se přihlásila do Lidové školy umění, do literárně- dramatického oboru. Přihlásil jsem se tam tedy také. Bylo tam velmi dobře, samé krásné holky a žádný kluk, jen já. Velmi mě to zaujalo a začal jsem se věnovat recitaci básní a herectví. Trochu problém byl v tom, ze jsem tehdy neumel vyslovovat písmena R a Ř. Tenkrát byly populární recitace budovatelských básní na komunistických schůzích. Vždy několik dětí recitovalo jednu báseň najednou, mě dávali jen sloky kde R a Ř nebylo. Já jsem se tak postupně učil již od dětství řemeslo a zbavoval jsem se trémy. Tehdy začala má dlouhá cesta k herectví. Za vším hledej ženu. Byl jsem v té době ještě velmi zlobivé dítě. Herectví mě trochu usměrňovalo, ale pořád jsem měl problémy s chováním. Vče vyvrcholilo ve škole v přírodě ve Smržovce. Chtil jsem se tam s jedním klukem, vytáhl jsem nůž a trochu jsem ho pích do krku. Fakt nen málo, ale on řval jak píchlej. Na konci školního roku jsem dostal trojku z chování a zase mě vyhodili ze školy. Nastoupil jsem tedy do šesté třídy na poslední školu v Litvínově, kam jsem ještě nechodil, na 4. ZDŠ v Šafaříkové ulici. Na čkole byl dobrý ředitel a třídní učitelka Šebková se mě ujala. Táta mi vysvětlil, že je to fakt už poslední škola a pokud mě také vyhodí, pak už následuje jen polepšovna. Začal jsem na sobě pracovat a fakt jsem se změnil. Přestal jsem se prát a snažil jsem se být hodný.